!!!MŇAU!!!

Kočičák

Kočičák je moje asi 4-letá kočička, bez které bych si život už ani neuměla představit. Není to žádná šlechtěná kočka, ale kočka evropská. Možná nemá vznešený původ, ale její chování se tomu nepodobá. Nejraději chodí po bytě a plete se pod nohy pokaždé, když dostane na něco chuť, vyskakuje na skříň, aby lépe viděla z okna, číhá v kočičím tunelu, aby mě pořádně vystrašila, když jdu zrovna kolem, ale také si ráda brousí drápky na našich křeslech, které od té doby, co Kočičáka mám, změnily poněkud radikálně svůj vzhled.

Kočičáka jsem získala asi před čtyřmi lety, kdy jsem objevila na nástěnce ve škole inzerát: Daruji kotě, zdarma, zn. spěchá. Jelikož jsem po kočičce už dlouho toužila, nemohla jsem si tuhle příležitost nechat ujít. A tak jednoho zářijového dne jsem si nesla domů krabici s malým koťátkem. Od slečny, která mi ho přinesla, jsem se dozvěděla, že Kočičáka chtěli utopit. Naštěstí se tak nestalo a Kočičák se vesele rozvaluje na krabici od zapékací misky. I když má asi tři pelíšky, nejraději ze všeho spí na krabici nebo na igelitové tašce.

Kočičák není moje první kočička, měla jsem jich už několik. Žádná u nás však nevydržela, protože jakmile jsme jeli na dovolenou, kočičky jsme odvezli k babičce. Ty se tam většinou tak zabydlely, že jsme je tam nechali, nebo se tam ztratily. Ale Kočičák už je členem naší rodiny čtyři roky, sdílí se mnou moje radosti i trápení, spává se mnou v posteli a spí v koupelně, když se koupu.

Zkrátka Kočičák je moje všechno a nikdy bych ho za nic nevyměnila. Chtěla bych mu poděkovat za všechny ty krásné chvíle, které jsem s ním doposud zažila, ale také za ty, které ještě zažiju.