Káhira
Káhira
Káhira je největším městem Afriky, má 14 milionů obyvatel a skoro stejně tolik aut. Je to neustálý zmatek, ve kterém se všichni řítí za svým cílem a na ostatní neberou ohledy, ovšem jen na první pohled. Podle statistických údajů dojde v Káhiře k méně dopravním nehodám než v západních městech. Silniční provoz je tu prý mnohem intuitivnější. Každý si hledí svého. A jak se v tomhle zmatku žije kočkám? Především si k životu vybírají klidnější části města, ve kterém auta spíše stojí, než jedou. Třeba v káhirské velvyslanecké čtvrti, je provoz o něco řidší. Dá se tu žít více méně v klidu a míru. Jak si tu ale obstarat něco k snědku? V Káhiře se jako v každé metropoli každý den vyhodí obrovské množství odpadků. Ty zůstávají na ulici ve velkých plátěných pytlích. Ve změti obalů, papírů a lahví se najdou i zbytky jídla. Kočky se rychle naučily tento nevyčerpatelný zdroj potravy využívat. Práce popeláře je tady náročná a špatně placená, ale i v očích tvrdých chlapů musí být vidět soucit s menšími a ubožejšími tvory. V Káhiře stojí na ploše přes 1000 km2 přes statisíce rodinných domů. Ze spletitého labyrintu uliček vyčnívají jen mešity. Přestože město vypadá na pohled neuspořádaně, potřeby obyvatel vytiskly do jeho podoby jistou logiku. Různé části města pomalu získaly vlastní charakter. Ve starém městě jsou celé ulice vyhrazeny obchodování. Ve stínu vysokých domů to od rána do noci pulzuje horečnou aktivitou. Kočky mají raději klid. Když se někde najde příjemné místečko, hned je jich tam plno. Židle, lavice, krabice a různá zákoutí… Jakoby to bylo celé město ve městě. Snadno se dostanou z jednoho obchodu do druhého a koťata si mají kde hrát. Je jich tu všude plno a nikdo si jich moc nevšímá. Nikdo se o ně nestará. Jsou shovívavě přehlíženy.
„Vy, milovníci koček, nesmíte zapomínat, že miliony kočičích tvorů, mňoukajících v milionech místností světa, do vás vkládají své naděje…“[1]
