Na závěr
Na závěr
Kočky si budou s lidmi vždycky trochu cizí. I kdyby jednoho dne odešly, jejich stopy tu zůstanou navždy. Jejich jemné tlapky se navždy otiskly do plochy místních chodníků, které zasvěceným vysílají jasnou zprávu. Zprávu o tom, že kočky přecházejí z jednoho světa do druhého – přesně jak to tvrdili staří Egypťané. Daleko od Káhiry se rozkládá nezměrná Libyjská poušť, která se táhle přes 2000 km k Libyi. Příroda je tu nesmírně chudá a přežívá jenom sem tam nějaká rostlinka. Když se však někde vyskytne vodní zdroj, hned je kolem malý zelený ráj. V oázách najdeme stromy datlovníků. Na těchto ostrůvcích bujné vegetace nalezly kočky klid, který mají tak rády. V náručí květin a palem si vychutnávají líné plynutí času. Ve stínu palem postupně vyrostly i velice rušné vesnice. Tato městečka často obklopují masivní zdi jako památka na doby, kdy bylo třeba bránit se před nájezdníky. Dnes slouží především kočkám k pohodlnému přesunu z místa na místo. Jak se život obyvatel stával postupně snazším a příjemnějším, změnil se i jejich vztah ke kočkám. Odpadne-li většina každodenních starostí, zbývá víc času na jejich společnost. Pes je tu stále považován za cosi podřadného, ale kočka, oblíbené zvíře proroka Mohameda, se znovu stala součástí rodiny. I kočky jsou božími bytostmi, které se zasluhují úctu. A tak na březích Nilu našly egyptské kočky klid, o který kdysi přišly. Zbožňovaní a kdysi opuštění tvorové zde získali jedinečné postavení. V lidské společnosti mohou znovu užívat života. Mají svou historii, ale teď konečně žijí v harmonii. Egyptské kočky konečně došly ztraceného klidu.
„Za všechno, co vím, vděčím kočkám.“[1]
