!!!MŇAU!!!

Koťátko a bouřka

            Bylo léto, sluníčko hřálo jako horká čokoláda a každý chtěl z toho zlatavého tepla alespoň trošku okusit. A tak není divu, že si do prosluněného a letní trávou provoněného dne vykročilo i koťátko. Do batůžku si sbalilo všechno, co je na výletě potřeba – stan, sirky, balení měkoučkého tuňáka, termosku čokoládového mléka a pár cukrových pusinek.

            Koťátko si to namířilo do blízkého lesa. Ptáčci zpívali jako babiččin starý gramofon, u jehož hudby koťátko tak rádo usínalo. Vzpomnělo si, jak je mu u babičky na pohovce krásně a když jeho tlapky pochodovaly po zeleném mechu, který byl stejně pohodlný jako pohovka, rozhodlo se, že si chvilku odpočine. Zastavilo se u starého velkého javoru, který vypadal jako dřevěný zámek se střechou z listí a jehož kapky mízy, které po kmenu stékaly, vypadaly jako drahokamy. „Tady si postavím stan,“ rozhodlo se koťátko. Pečlivě zatlouklo do země kovové kolíky a stan byl na světě. Pak si rozdělalo oheň, který příjemně hřál kožíšek. Les byl plný měkoučkého listí, takže podlaha ve stanu byla jako z prachového peří, na kterém spávají princezny. Když koťátko snědlo svou tuňákovou svačinku a vypilo pár vydatných hrníčků čokoládového mléka, ulehlo ke spánku. Na jedno však zapomnělo – uhasit oheň.

            K večeru začal foukat chladivý vítr, který vydatně otřásl korunou javoru. A jak to tak bývá, listí začalo padat do ohně. Plameny byly čím dál tím větší a koťátko si dál snilo svůj sen. Jiskřičky létaly vzduchem a žár už probudil i přilehlé mraveniště. Kouř vylákal z hnízd i ptáčky v koruně stromů. Všichni se běželi schovat do stanu, kde spalo koťátko. „Co to má znamenat? Co se děje?“ podivilo se koťátko, když ve svém stanu uvidělo plno zvířátek, která se na něj vystrašeně dívala. „Oheň je moc velký a my máme strach, že nám shoří naše mraveniště!“ volali mravenečci. „A co když shoří i strom a naše hnízdečka?“ strachovali se ptáčci. Koťátku to došlo. Zapomnělo uhasit oheň. Jak se to jen mohlo stát? „Honem, oheň se musí uhasit!“ mňoukalo koťátko, ale zvířátka mu odpověděla, že jediný potůček je tři sta medvědích kroků daleko. „Tak to je konec… Co teď bude se zvířátky? Je to moje vina. Myslelo jsem jen samo na sebe a nedávalo jsem pozor,“ trápilo se koťátko. Jenže pak se to stalo. Celý stan se rozzářil a venku zahřměl velký blesk. Najednou se obloha zatáhla a nebylo vidět ani jednu zářící hvězdičku. Bouře byla tak silná a pršelo tak, že se celý stan otřásal pod poryvy větru. Nakonec všechna zvířátka i s koťátkem usnula.

            Když se ráno do stanu dostaly první paprsky slunce, rozlepilo koťátko oči. Jenže zvířátka nikde. Rozhodlo se, že se musí zvířátkům omluvit. Sbalilo stan a na paseku naskládalo své cukrové pusinky, které mu babička zabalila. „Haló! Je tady někdo? Prosím nezlobte se na mě, neudělalo jsem to schválně. A něco pro vás mám…“ křičelo koťátko na všechny strany. Po chvíli čekání, které bylo delší než od oušek ke špičce ocásku, začaly přicházet lení zvířátka. Každé si vzalo jednu cukrovou pusinku a bylo nad slunce jasné, že se už na koťátko nezlobí. Hlavně že se nic zlého nestalo. Chybělo jen málo a celý les mohl lehnout popelem.

            Od té doby si koťátko dává velký pozor, když jde tábořit do lesa. A ještě něco se změnilo. Vždy, když se vydá na výlet, má pro své nové kamarády celý koš čerstvých cukrových pusinek, které se rozplývají na jazýčku.