!!!MŇAU!!!

Koťátko a pralinka

            Byl čtvrtek ráno. Koťátko se probudilo do krásného a sluncem zalitého dne. Motýlci se vesele proháněli v květinových záhonech a nebylo tady snad nic, co by takový krásný den mohlo zničit.

            A tak koťátko zlehka seskočilo z vyhřátého topení, kde si dopřávalo zasloužený spánek, a vykročilo vstříc dalšímu novému dobrodružství.

            V kuchyni už to vonělo praženou slaninou a míchanými vajíčky. „To je vůně!“ povzdechlo si koťátko a vyskočilo elegantně na měkkoučkou židli. Koťátko bylo odjakživa velký mlsoun, a tak není divu, že při sebemenší vůni jídla se mu v tlamičce sbíhaly sliny. Rodina, kde koťátko žilo svých 9 kočičích životů, byla ale natolik hodná a tak koťátko milovala, že při pohledu do jeho smaragdově zelených očí nemohla říct ne. A tak koťátko na svůj talíř se slaninou nemuselo čekat dlouho.

            Po vydatné snídani, po které mu ještě zůstaly mastné vousky, se vydalo na každodenní procházku městem. „Dobré ráno koťátko!“ volala kočička ze sousedství. „I tobě dobré ráno kočičko!“ pozdravilo koťátko. „Kampak máš namířeno?“ ptala se kočička. „Ještě nevím. Asi se budu potulovat po městě, zaskočím si sednout na kamennou fontánu na náměstí a pak se uvidí.“ „Mohla bych jít s tebou prosím? Dnes je tak krásně a mně se nechce jen sedět na zápraží a sledovat, jak si myšky hrají na schovávanou.“ Koťátko přikývlo svou mourovanou hlavičkou a společně se obě vydaly do města.

            Jenže když vstoupily na hlavní ulici, uviděly, že ve městě je dnes nějaké pozdvižení. Po ulici běhaly děti se zamazanými ústy, dospělí pochodovali kolem stánků a vzduchem se linula přenádherná vůně, jakou koťátko dosud necítilo. „Pojďme se podívat, co je v těch stáncích,“ navrhovalo koťátko. Když obě kočičky přistoupily blíž, uviděly něco nevídaného. V jednou hlavním stanu stál menší sud s mlékem a pak ještě jeden větší s nějakou tmavou tekutinou, ze kterého se linula kouzelná vůně. Koťátko se nahnulo přes okraj a nasálo vůni z větší nádrže. Bylo to tak… tak sladké, tak podmanivé a tak cizokrajné. Koťátko toužilo poznat chuť toho zázračného pokrmu. Nahnulo se hlouběji a ponořilo svůj čumáček do sudu. Něco tak dobrého ještě nikdy neochutnalo. „Tak vyprávěj! Jak to chutná? Je to kyselé nebo hořké?“ vyzvídala kočička. „Je to… je to dokonalé! Neumím tu chuť popsat, kočičko,“ vysvětlovalo koťátko, které teď mělo zamazaný čumáček jako děti.

            „Mami! Mami! Koupíš mi jednu čokoládovou pralinku? Prosím!“ křičelo jedno z dětí. „Tak pralinky… Čokoládové pralinky,“ pomyslelo si koťátko. Pohled jeho zářivých očí se teď upřel na stůl vedle něj. V řadě tam byly naskládané pralinky. Každá jiná. Bylo tam snad tisíc druhů. Mandlové, oříškové, kakaové a také pralinky s likérem pro dospělé. Voněly tak náramně, že se na ně slétaly i včely z blízkého okolí. Koťátko by si tak rádo koupilo jeden jediný malý kornout pralinek, ale nemělo peníze. A tak tam s kočičkou seděly omámené krásou a vůní pralinek. Až najednou přišla ke stánku jedna z těch maminek s puntíkovanou zástěrou, jejíž děti pobíhaly kolem. Podívala se na stůl s pralinkami a nechala si jich vysázet snad tucet. Když ale viděla dvě smutné kočičky s čumáčky od čokolády, nemohla je tam jen tak nechat. „Ještě jeden malý kornout oříškových pralinek,“ poručila prodavači. Ten ochotně nasypal pár pralinek do papírového balení. Oběma kočičkám v tu chvíli poskočilo srdíčko radostí. Paní v puntíkované zástěře je obě pohladila na kožíšcích od hlavičky až ke špičce ocásku a podala jim kornoutek s pralinkami. Kočičky pěkně poděkovaly a otřely se paní kolem nohou, aby jí vyjádřily svou vděčnost. Pak se už pustily do pralinek a než bys spočítal kočičí vousky, byly pralinky ty tam. Zůstaly tady jen dvě kočičky se špinavými čumáčky a plnými bříšky, které se vyhřívaly na slunci a nechaly si zdát sladký čokoládový sen.